Královna české hudební scény Lucie Bílá oslavila před pár dny významné životní jubileum – padesátiny. Oslavila to velkolepým způsobem, megakoncerty Fifty Fifty, které se konaly 9. a 10. dubna i u našich sousedů v Bratislavě.

Nové album Hana nabízí hned první otázku: Posloucháte spíše na jméno Lucie nebo Hana?
„Obě jména ke mně patří a obě mám ráda. Lucie je spíše moje přezdívka, s tou vystupuji a je trochu divočejší. Hanička je pro mě trochu jako miláček, já se v ní dost schovávám. Víceméně jsem ji teď nabídla – i samu sebe – v druhé podobě.“

Album jste nahrávala na Slovensku se slovenskými klukama ze studia Littlebeat. Jak jste se dali dohromady?
„To máte tak, když třicet let pracujete v nějaké zemi, a vše, co jste chtěli, jste si již odzkoušeli, potřebujete již změnu nebo nějakou novou inspiraci. Osud to tak chtěl, že jsem se seznámila s Martinem Šramko, producentem a autorem většiny písniček na mém novém cédéčku. Úplně jsem se nadchla. Vy Slováci máte v hudbě takovou živelnost, je to znát už v hymně.

Nemůžu říct, že Kde domov můj by se mi nelíbila – samozřejmě to miluji, je to hluboké a je v tom určitá pravda a velikost – ale Nad Tatrou se blýská, to už člověk hned ožije. A ono je to přesně tak i v hudbě. To cédéčko se tvořilo rok, pracovali jsme na něm půl roku skutečně tvrdě a intenzivně. Ale tu robotu je znát.

Je to vymazlené cédéčko, jsem na něj pyšná, děkuji za spolupráci tomuto týmu. I grafik je tady od vás, fotografka, kadeřník, vizážistka. Vlastně jsem si to oživila novým týmem. To ale neznamená, že s českým nechci pracovat.

Mám z toho alba radost, protože tam je Lucie Bílá v nějaké jiné poloze, a navíc jsou na něm písničky, kterými se krásně vracím na začátek, například když tam zpívám – „… tati , tenisky mé ještě nejsou tak prochozené … „- nebo když zpívám o tom, že „… znáš že mě jen půl, jen jedno mé jméno, půlka duše mé … „. A znáte mě pouze na půl. Jsem Hana i Lucka. Je to krásné, a proto jsem písničce dala název Hana. Pak jsem zjistila, že není ani lepší název, Hana jsem já a je to uzavření určitého období.

Jak probíhal výběr autorů na album? Kdo jsou to Štěpán Petrů a Petr Harazin?
„Jsou autory textů, oba jsou ze skupiny Nebe. Tvořily spolu a texty spadly z nebe. Stojím si za každým slovem a ještě i já sama jako interpret tam nacházím tolik věcí mezi řádky, že jsem nadšená. Myslím, že o těchto chlapcích se bude brzy vědět mnohem víc. Koncerty Fifty Fifty – to tu ještě nebylo.

Kolik času Vám zabrala příprava?
„Vlastně jsem to řekla už přímo na koncertech, že jsem se na ně chystala třicet let. Ale intenzivně celý rok a poslední měsíc tak, že jsem byla v kondici a připravena jako vrcholový sportovec. Ten víkend jsem vydala ze sebe totálně všechno, mám za sebou životní rekord, protože jsem v sobotu (9. dubna odehrála dva koncerty na Zimním stadionu O. Nepely) zazpívala 75 písniček, 22-krát jsem se převlékala. Takže to byl krkolomný a husarský kousek, ale zvládla jsem to.

V pondělí po koncertech jsem měla pocit, že jsem vyložila vagon uhlí, ale jsem šťastná. Příprava byla skutečně tvrdá. Tuto myšlenku jsem režisérovi Jeffovi Minaříkovi řekla už před pár lety a připomínala jsem se mu. Před rokem jsem mu řekla, že s tím fakt počítám. Jeff je jediný člověk, který je to schopen ve dvou našich krásných zemích udělat. Možná ještě je někdo statečný, kdo by takovou obrovskou show udělal, ale nevím o něm.

Jeff je, podobně jako já, pitbul – když se do něčeho zakousne, vytlačí z toho maximum. A to jsem i já, to je moje povaha. Dobře jsme se sešli. Navíc si myslím, že na tom projektu se sešlo mnoho „srdcařů“, lidí, kteří to nedělali pro peníze, protože i já jsem do toho investovala hodně svých peněz. Ale stálo mi to za to, myslím že to bylo něco, na co lidé nezapomenou. To je nad všechny peníze.

Myslela jste i na ty fanoušky, kteří se na koncerty nedostali? Bude DVD z koncertu?
„To si pište, že bude. Měla jsem tam 17 kamer, čtyři jimmy jib rampy, velký tým. Natočených záběrů je skoro deset hodin, což je na celovečerní film. Musíme ale chvíli počkat, než bude mít Jeffa čas, on to určitě noblesně sestříhá. Chci ten poklad přinést i do Čech.

lucie

Ty koncerty vás museli stát kopec energie, odkud jste ji nabrala?
„V sobotu (9. dubna) jsme začali zkoušet v deset dopoledne a na jevišti jsem byla do jedenácté večer. Jeden z kolegů mi řekl – teď si to už přehnala, je z tebe robot.

Ale fakt jsem se dlouho chystala, když si rozložíte síly, dá se to. Mohla jsem si užít pouze jeden koncert, ale nebylo by to takové velké. Vyprodaly se však tři koncerty, tak jsme si mohli dovolit o to větší show. Za ten risk mi to stálo. Měla jsem obrovský respekt, ale byla jsem tak koncentrovaná, přistupovala jsem k tomu tak pragmaticky, že se nemohlo nic stát.

Lucie Bílá je zpěvačka, která se nedá zapomenout. Je mi nesmírnou ctí, že s ní mohu spolupracovat.“ To je citát Petra Maláska v bookletu trojkompilácie Diamond Collection. Co vy na to?
„Jé, to je krásné, co o mně napsal. I pro mě je ctí spolupracovat s Petrem Maláskem. On při těch koncertech nemohl chybět. Tak jako skupina Arakain, se kterou spolupracuji vlastně celou svou kariéru. Péťa Malásek ke mně velmi patří. S ním vlastně chystáme koncert v O2 aréně. To bude také obrovský koncert, ale zase jiným způsobem.

Když jsem sešla z pódia po třetím koncertě, hned jsem chytila ​​producenta koncertu, který chystáme v listopadu a už jsem „kula pikle“, co tam uděláme, co by se dalo inspirovat těmito koncerty. Nakonec jsme zvolili, že to uděláme úplně jinak. Bude to jen o mně, žádné světýlka, a možná se v závěru koncertu i vyzuji, ale budu lidem pouze zpívat, ne tisíce převleků. Ale oba světy ke mně patří, mám ráda rámus i klid. “

Disponujete nevídaným hlasovým fondem, zpíváte pop, rock, hardrock, muzikál i operu. To vše v rámci jednoho vystoupení. Jak to dokážete?
„Pamatuji si, že na začátku kariéry mi lidé říkali, že prostřídat tolik kabátů, není dobré. Ale asi se s tím pak smířili, pochopili, že to je jedno z nejlepších, co umím, střídat kabáty a měnit polohy. Ale málokdo si uvědomuje, že po dvou a půl hodinách, když jsem měla minutové převleky, kde jsem měla několik žánrů, ty nejdůležitější a nejtěžší písničky byly na závěr. Poslední byla Už nikdy víc. Pak jsem si dělala legraci, že už opravdu nikdy více. Ale šla bych do toho znovu.“

Kolik času potřebujete na rozospievanie před koncertem?
„Je to různé. Když zpívám každý den, tak stačí méně. Ale když mám dva-tři dny pauzu, tak už musím připravit hlasivky, abych jim něco neudělala. Když zpívám klasiku, potřebuji hlas dostat na koloratúrny soprán, když zpívám bigbít, tak potřebuji trochu chraplavý hlas. Musím říct, že kdyby se dalo, tak bych si vybrala hlasivky a dala jim pusu. Jsou to fakt přítelkyně. Pohled do historie: „Před revolucí mi to moc nešlo“