„Zatímco v Praze se lidé běžně povídají o tom, co viděli v divadle, na Slovensku žije mnoho lidí, kteří v něm v životě nebyli a ani nevědí, kde je,“ tvrdí herec Maroš Kramár (54 ) kriticky.

Setkali jsme se v restauraci naproti jeho domu. Říká, že ji používá jako prodlouženou obývák pro novináře. V pantoflích a teplákách však nepřišel. Kdoví, zda nějaké ve svém šatníku vůbec má, člověk má při něm neustálý pocit, že je na odchodu. Maroš Kramár totiž kvůli práci pravidelně pendluje mezi Bratislavou a Prahou. Mluvili jsme s ním nejen o kulturních rozdílech, které díky robotu zažívá v obou zemích bývalého Československa, ale i o hereckém talentu jeho 11-letého syna Timura.

Co se u vás doma momentálně více sleduje? Búrlivé víno, nebo Chlapi neplačú?

Nedokážu to porovnat, protože většinu času nejsem doma, a pokud jsem, tak nemám mnoho času sledovat televizi. Ale určitě se u nás více mluví o seriálu Chlapi nepláčou, protože Timur potřebuje zpětnou kontrolu. Když jsem jako dítě točil já, podívali jsme se na obrazy hned na place a podle toho nám režisér dával připomínky. Dnes na to však není čas, to co člověk na place dělá, často vidí až v televizi, a to až za tři týdny potom.

Radíte mu?

Pokud mám být upřímný, většinou jej pouze chválím. Připadá mi, že je docela chytrý a dokáže na place pružně reagovat. Pokud mu mám dát nějaké rady, tak spíš takové obecné.

Například?

Týká se to technických věcí, například, že když čte, ať není skloněný, ale ať zvedne hlavu, aby mu byly vidět oči. Říkám mu také, aby si hledal prostor, kde se může usmát, protože mám pocit, že mu tu postavu scénáristé vykreslují dost dramaticky. Ale jelikož se texty učí sám, a já jsem často mimo domu, nemáme o tom kdy mnoho diskutovat. Jen od zvukařů a osvětlovačů, kteří dělají na obou seriálech, se zpětně dozvím, jak se chová a jak mu to jde. Zatím jsou to naštěstí samé dobré zprávy.

Herectví se věnovali váš otec Ján Kramár i dědeček Ján Klimo. To, že se Timur chopil herectví, způsobilo doma nějaký rozruch, nebo jste to očekávali?

Až tak nás to věru nepřekvapilo (úsměv). Neboť znáte děti, ty by chtěli hrát všechny … Ale druhá věc je, jestli při tom setrvají. Neboť zezačátku baví herecká práce každého, ale je otázkou, jak dlouho bude jejich nadšení trvat. Člověk totiž rychle zjistí, že je to o tomtéž. A děti přece jen rády zkoušejí stále něco nového. Timura to však zatím baví, přihlásil se i do Ludus, netroufám si však odhadnout, zda herectví zůstane věrný i v dospělosti. Ale nechci mu bránit ani ho slepě podporovat.

1719814_maros-kramar-herec-syn-timur-konkurz-televizia

Vy jako herec jste pořád pryč z domu, neustále pendlujete mezi Prahou a Bratislavou. Nechce se mi věřit, že vašeho syna takový život láká … Kde se to v něm zrodilo?

Asi to mají na svědomí geny a fakt, v jakém prostředí vyrůstá. Je zcela logické, že řemeslo se dědí, tak jako kdysi v rodině kováře vyrůstal mladý kovář a v rodině obuvníka další švec. Navíc, naše tři děti si příliš neuvědomovali, co se s tou prací spojuje, že to může být i dřina. Neboť já se doma neučím, nikdy mě neviděli, že bych před zrcadlem piloval texty. Většinou se učím v autě, na diktafon si nahrávám scénář. Nevidí, co všechno musí herec dělat, spíše měli pocit, že je to jednoduché. Timur to zjišťuje až nyní.

Co popularita? Dokáže jím zamávat?

Stále se mu snažím připomínat, že naše povolání není ničím výjimečné, jen jsme více pod drobnohledem médií, díky čemuž mají diváci pocit, že jsme k nim blíž. Říkám mu také, že ne všichni nás musí mít rádi a přát nám. Hlavně, co se týče internetu, kde lidé anonymně píší různé hlouposti, které mohou zamávat psychikou kteréhokoliv dítěte.

Co byste svému synovi přál, aby při herecké práci zažil a měl z ní radost?

Dopřál bych mu co nejvíce odlišných nabídek. Neboť stává se, že u každého herce se po čase objeví pocit vyhoření, vybijí se mu baterky. Ale pak zase přijde nová práce s novými lidmi, nakopne ho. Herec totiž nemusí chodit stále do téže kanceláře, ale kolektivy a pracoviště střídá. Tady hraji v komedii, tam zase hnusnou potvoru v bouřlivých víně a pak jdu moderovat.

Jako nedávno, když jste si do Brna odskočil moderovat ples.

Ano, mám to štěstí, že v posledních letech dostávám nabídky i z Česka. A protože jsem už několik galavečerů moderoval, týkají se i toho. Přestože vždy mám nervy v kýblu, jestli to dobře dopadne, a někdy ani nemůžu dobře spát (úsměv). To se mi už například v divadle nemůže stát. Když se hra dobře nazkouší, jde to samo. Nedávno jsem po delším čase hrál Vše o mužích a i jsem se bál, jestli si s kolegy vzpomeneme na všechny repliky. Jelikož jsme si spoustu věcí vymysleli mimo scénáře, nemůžeme si z něj opakovat. Ale naštěstí hned, jak jsme se postavili na jeviště, začalo se nám všechno vynořovat, jak kdyby před námi rolovali koberec.

2014044_maros-kramar

V Česku jste v posledních letech pečený-vařený. Kromě moderování a divadla jste hráli ve více seriálech.

Nastartoval to seriál Letiště. Neboť právě seriál je cesta k popularitě. Když se člověk začne pravidelně objevovat na obrazovce a lidé ho poznávají, tehdy dostane nejvíce nabídek. Ale tak, jak bankéři musí hlídat své vklady, já musím hlídat svoji práci. Když je jí méně na Slovensku, přichází nabídky z Česka a naopak. Ale co mě opravdu mrzí je fakt, že divadelních nabídek mám v Česku stále více.

Jak si to vysvětlujete?

Myslím, že je to obraz české nátury, která nedokáže ocenit úspěch druhých. Doslova jsem se setkal s tím, že „když si hraješ v Praze, tak si hraj tam“.

Byl i toto důvod, proč jste se v Bratislavě rozhodl založit vlastní divadlo?

Nejen proto, chtěl jsem vytvořit kulturní stánek, ve kterém by se setkávali divadelníci, výtvarníci a hudebníci. Poté, co mě můj partner podvedl a zklamal, jsem však rád, že tam moje jméno už nefiguruje. Těší mě, že se tam i dnes konají pravidelně akce, ale dále to nekomentuji, věc se řeší v soudním procesu.

Dodnes však spolu s Josefem Vajdou a Petrem Šimunim hrajete představení Lordi, které jste původně nazkoušeli pro ateliér Babylon.

Ano, to zůstalo v našem repertoáru a abychom ho mohli nabízet veřejnosti a chodit s ním na zájezdy, založil jsem občanské sdružení.

O divadle se říká, že ho herci dělají pro radost, seriály pro peníze. Co tyto zájezdové představení?

To je tak půl na půl (úsměv). Nejsem totiž jen herec, ale s tím představením i podnikám a občas bohužel jdu do rizika. Už se mi totiž stalo, že jsem pronajal prostory a představení se nevyprodalo. Takže jsem byl ve ztrátě a navíc jsem musel vyplatit honoráře. Ale to se občas stane každému podnikateli, ačkoli mám pocit, že v Česku je to riziko přece jen menší.

Čím to podle vás je?

Vztah lidí k divadlu je v Česku podle mě na úplně jiné úrovni. Ne divadlo jako takové, protože to máme i my dobré, ale vztah národa k němu. Tam je totiž v každém malém městě kulturní dům – obnovený, vytopený, s novou světelnou technikou a zvukovou aparaturou, radost hrát. U nás je to opačně, navíc počty kulturních domů se neustále snižují, nejsou peníze na jejich opravy, mnohé se mění na tržnice a občas se bojím, zda bude za pár let vůbec kde hrát. A možná i pro koho.

Nebývají v menších městech nebo na vesnicích představení vyprodaná? Vždyť často je to pro jejich obyvatele jediná možnost setkání s kulturou.

Bývají, ale jednou za měsíc je to podle mě málo. Často, když rozesíláme nabídky do míst, že jim tam přijedeme zahrát, se setkáváme s odpovědí, že už tam jedno představení tento měsíc měli a další si nemohou dovolit. To se v Česku nemůže stát, tam do kultury putuje mnohem více peněz než u nás. Často mi sice vyčítají, že jsem čechofil, ale moje zkušenost je nepřenosná.

I mnozí moji kolegové se přesvědčili, že to tak opravdu je. V Česku se dokonce v menších městech hraje divadlo skoro každý den, chodí do něj mladí lidé, kadeřnice i gymnazisté, běžně se baví o tom, co v divadle viděli. U nás mám občas pocit, že lidé ani nevědí, kde to divadlo je – dal bych ruku do ohně, že mnozí, kteří chodí nakupovat do jednoho obchodního centra na břehu Dunaje, netuší, že mají za zády Národní divadlo.

Co seriály? Hráli jste v českém Letišti a Ordinaci, u nás točíte Búrlivé víno. Cítíte nějaké rozdíly i v televizní tvorbě?

Myslím si, že je to velmi podobné – všude se točí velmi rychle. Avšak tím, že v Česku nikdy nebyla přetržena kontinuita výroby a natáčení, cítím tam větší profesní hrdost. Neboť u nás, protože se tu po revoluci nic nenatáčalo, se ztratily mnohé profese jako kostymérky, zvukaři či osvětlovači, kteří odešli za prací jinam.

Takže když se u nás začalo točit, bylo jakoby nutné si vzpomenout, co a koho na to natáčení je potřeba. Ale dnes je to zajeté a už to jde, my Slováci jsme totiž velmi učenliví (úsměv). Mně se dobře pracuje i doma, i v Praze.

1951492_maros-kramar-rodina-lyzovacka-tale

Vzhledem k tomu, jaké máte v Česku dobré pracovní zázemí, neuvažoval jste někdy o tom, že byste se tam natrvalo přestěhovali?

Přemýšlel, to bylo ještě během školy (Maroš Kramár je absolvent brněnského konzervatoře, pozn. Redakce), ale pak jsem dostal nabídku do nitranského divadla. Mně se totiž ta česká nátura docela líbí, je taková družná, přátelská, i do divadla chodí ve skupinkách, navíc nemáte pocit, že vás chtějí okrást „na první“. Když se rozdělovalo Československo, i slzu jsem pustil.

Tím, že jsem studoval v Brně, jsem tam měl spoustu kamarádů a pro mě bylo celé Československo jako můj domov. Dnes si myslím, že jsme na to doplatili. To byla politická vůle rozdělit si zdejší smetiště, ale podle mě, kdyby tehdy proběhlo referendum, lidé by s tím nesouhlasili. Navíc dnes, kdy se Evropa spojuje, my jsme mohli být právě ukázkový vzor.

Kde tedy bydlíte, když točíte v Praze?

V malém hotýlku pod Vyšehradem, už mě tam považují za svého (úsměv).

Umíte si představit, že byste zvolnil tempo a více času trávil s rodinou? Nebo si říkáte, že když jde karta, je třeba toho využít?

Víte, já říkám, že práce je ženského rodu a není většího nepřítele než odmítnutá žena. Proto se snažím práci neurazit. Dělám, pokud mi to vychází, ale nikdo neví, že hodně jí i odmítám. Například jsem dostal nabídku na muzikál, ale to bych se už opravdu musel přestěhovat.

Máte na starosti i nějaké domácí povinnosti?

Naštěstí ne, žena a děti vědí, že toho mám hodně. Já mám na starosti takové ty věci jak zajistit rodinu, postavit dům, případně zavolat dělníky. Ale o rodinu se stará hlavně manželka. Ani žákovskou knížku nepodepisuji.

Jste pro své děti vzácnější?

Asi ano. U nás doma je máma ta, která dětem připomíná, aby se učili, já jsem spíše takový příležitostný otec, ačkoli umím být také přísný. Moje děti už ani nečekají, že jim přinesu dárky, protože tím, že chodím pryč tak často, jsem všechny plyšáky z benzinových pump zrušil hned na začátku. Naše děti mají vše, a to navíc jen rozmazluje.

Jak se jim tedy snažíte vynahradit čas, který jste mimo domov?

Většinou jdeme spolu někam na dovolenou. Loni jsme byli například měsíc v Thajsku, nyní týden na Tálech, protože více času nebylo. Někde jsem slyšel, že dovolená je zkouška vztahu, zda vydrží. Neboť mnoho partnerů, kteří nejsou zvyklí být stále spolu, se právě během dovolené rozejde. My jsme to však zvládli. Podle mě je totiž dovolená úžasná věc. Jen kdyby se z ní do té práce dalo občas odskočit (úsměv).

Také byste chtěli být herci?